Rituální tance kolem akcií na doručitele

Aneb jak trapně se zdůvodňuje rušení nesmyslu, který stejně nic neřeší. Proč "nesmyslu, který nic neřeší" a proč "trapně se zdůvodňuje"?

Nesmysl, který nic neřeší

Na konci minulého volebního období byl parlamentem protlačen zákon, který zakazuje účast ve veřejných zakázkách firmám s akciemi "na majitele". Důvod? Zamezení korupci. Akcie na doručitele totiž můžou mimo jiné sloužit jako "elegantní" firma úplatku.

Modelová situace:
"Pepíku, ty rozhoduješ tu veřejnou zakázku, které se účastní naše firma. Na, tady máš nějaký akcie (pokud je zatím nemáš), ať na tom nejsi škodnej." A Pepík má hned rozhodování snazší.

Slovy Jarka Nohavici: "Lidi tleskali bo uspěch to byl plny, radosti zrobili dvě mexicke vlny." Ovšem malinko v těch třech mexických vlnách zanikl fakt, že soukromý sektor, a zvláště pak organizovaný zločin, je mnohem flexibilnější, než státní aparát. A je zvyklý se přizpůsobovat novým podmínkám. Jaká je možná jednoduchá reakce na změnu zákona?

Změněná modelová situace:
"Pepíku, ty rozhoduješ tu veřejnou zakázku, které se účastní naše firma. Na, tady máš akcie firmy, kterou jsme pro tebe založili, a tady je smlouvá, podle které dostane nově Tvoje firma zakázku na poradenské služby ve výši x procent z vysoutěžené ceny, ať na tom nejsi škodnej." A Pepík má (opět) hned rozhodování snazší.

Takže výsledek? Kromě tří mexických vln, nula. Pokud nebereme v potaz administrativní komplikace a zúžení okruhu firem účastnících se soutěže.

Kde udělali "soudruzi z NDR" chybu? Snažili se odstranit následek místo příčiny. Asi jako kdyby si člověk se zlomenou nohou vzal ibalgin proti bolesti, a zlomeninu neřešil. A co je tou příčinou? Pepík může ovlivnit výsledek soutěže natolik, aby nevyhrála objektivně nejlepší nabídka. Jak to odstranit?

Navrhoval bych pár jednoduchých zásad:

1) Absolutní transparentnost celé soutěže
Transparentní nemá být jen výběr vítěze, ale zejména způsob stanovování a hodnocení kritérií. Včetně toho, že pod každým kritériem musí být podepsána konkrétní osoba, která vysvětlí případné dotazy. Když kritérium neobhájí, musí být potrestána.

2) Neomezování účasti
Nejjednodušší způsob, jak někomu zakázku přihrát, je napsat kritéria pro soutěž tak, aby je splňoval jen omezený počet uchazečů. Například že tunel může stavět jen firma, jejíž název začíná na "Metro-" a končí na "-stav". Přitom stačí, aby se stanovila kritéria hodnocení a k nim váhy důležitosti.

3) Hodnocení užitek x cena
Celková cena sama o sobě by neměla být kritériem. A pokud, tak pouze jako horní hranice. Spíš by měl být stanoven užitek nabídky (podle výše zmíněných kritérií s váhami) a poměr cena/užitek by měl být porovnán. Stejně tak to dělá každý z nás v normálním životě: má strop, kolik může utratit, a v rámci stropu se snaží optimalizovat poměr ceny a užitku.

4) U komplexních soutěží (například na stavby) detailní a konkrétní rozpočet
Stejně, jako když si člověk nechá stavět barák, a jedná racionálně, nechá si poslat rozpočet rozpadnutý do detailů. Kolik budou stát cihly, kolik bude stát práce, kolik bude zisk, atd. A dobrý hospodář se podívá, jestli ty ceny opravdu sedí. Může se i poradit s odborníkem, jestli odhad časové náročnosti je v pořádku. To samé by měl dělat stát. A klidně může tento odhadovaný rozpočet vypracovat dopředu, a požadovat, aby součástí nabídky byl vyplněn formulář, kde bude na stejné řádce odhad státu a nabídka dodavatele. Ano, je to pracné, ale vrátí se to. Toto samozřejmě nejde uplatnit u všech státních zakázek.

Návrh může být samozřejmě volně rozšířen o další dobré, a hlavně funkční nápady, pokud možno ne z pera lobbistů.

Ale zakazovat účast firem s neprůhlednou strukturou? Co je účelem soutěže? Vybrat objektivně nejvýhodnější nabídku. Nejvýhodnější pro stát! Co s tím má co dělat vlastnická struktura firmy? Důležité je zaměřit se na objektivnost posuzování nabídky, ne na strukturu firmy. Pro mě za mě pokud bude objektivně nejvýhodnější nabídka předložena ministrem, který soutěž vypsal, ať klidně vyhraje (ale musí splnit to, co slíbí).

Trapné zdůvodnění

Nic neřešící zákon se VV pokusili (a pokusí, pravděpodobně úspěšně) změnit. A jaké jsou důvody? Přečetl jsem si Důvodovou zprávu k návrhu zákona ( viz zde) a hlavní důvod (zákon nic neřeší) jsem nenašel. A dokonce ani nebyl (podle zápisu z projednávání) zmíněn. Projednávání se pak změnilo v pěknou předvolební debatu na poli parlamentu, ve stylu "Vy jste slibovali a teď děláte pravý opak".

Nicméně u důvodů, které jsou zde zmíněné, mě jeden skutečně pobavil. Ze soutěže jsou mnohdy vyřazeny velké firmy například Komerční banka, ČSOB, ČEZ nebo Telefónica O2 (příklad poskytnut idnes zde ). Kdo myslíte, že nejspíš autorky zákona na problémy upozornil, a poskytl důvody, proč zákon předložit? Myslíte, že to nebyli lobbisti ve službách výše zmíněných firem? Není náhodou prací lobbistů hledat důvody, proč něco nejde, popřípadě proč je něco nutné? A nejsou právě "takylobbisti" (česky ti, co korumpují) těmi, proti kterým se snaží původní zákon vcelku neúspěšně bojovat?

A ještě jedna věc: Kolik asi státních zakázek se bude do konce roku vyhlašovat v době, kdy se vláda snaží šetřit? Bude jich opravdu tolik, aby nestálo za to, počkat si na komplexní novelu celého zákona?

Závěr:
Pokud něco nefunguje, je to zmetek. Zmetek je třeba nahradit něčím funkčním. Ale flikování bez rozmyslu nemá cenu. A pokud nápravu připravují ti, proti kterým má původní zmetek bránit, je to hořká a trapná komedie.

P.S.: Nejsem a nikdy jsem nebyl zaměstnancem společnosti, která bojuje o státní zakázky. To jen pro případ, že by v diskuzi někdo pochyboval o mojí nezaujatosti vůči zmetku, který dnes platí.